Papírový potah celobalzové konstrukce bývá na dnešních modelech spíše výjimkou. Pro některé kategorie modelů je však papírový potah i v současnosti tím nejvhodnějším materiálem k dosažení kvalitní a trvanlivé povrchové úpravy, podtržeé   vysoce kvalitními  laky a barvami. 

V předchozím  dílu  jsem v krátkosti popsal jeden z možných způsobů odstraňování papírového potahu a barvy z modelu. Text končil konstatováním „Vše pečlivě vybrousíme a připravíme k potažení.“ Takže začneme s potahováním. 

Nahrubo vytmelený vybroušený povrch modelu napustíme jedním nátěrem řídkého  nábytkářského laku (např. Pragomat C 1038 nebo SZ 12…). Cílem je penetrace balzového dřeva do hloubky, což modelářům dobře známý zaponový lak C 1105 nedokáže. 

Po přebroušení penetračního laku provedeme 2 až 3 nátěry zaponovým lakem C 1105, do kterého můžeme přimíchat zásyp na dětskou „prdelku“ nebo pudr (obr. 1). Každou vrstvu opět zbrousíme až na balzu.                 

Je to celkem pracné, ale balzový povrch se slušně srovná, při neznatelném nárůstu hmotnosti. Další výhodou je, že pokud se z nějakého důvodu rozhodneme potahovat „za mokra“, je nebezpečí zborcení konstrukce nebo nechtěného nabobtnání dřevěného povrchu minimální. 

Při potahování relativně malých, ale členitých ploch, používáme menší kusy tenkého  potahového papíru, které zředěným zaponovým lakem nebo čistým acetonem (nitroředidlem)  lepíme k dřevěnému povrchu (obr. 2). Papíry pokládáme s přesahem cca 5 mm. Výhodou acetonu je jeho „rychlost a operativnost“. Pokud někde na potahu vyrobíme vrásku, stačí povrch opakovaně potřít acetonem, opatrně nazvednout povolený papír a provést potřebnou opravu.  

Kompletně potažený povrch trupu nebo křídla přelakujeme několika nátěry¨zaponového laku (3 – 4). Po důkladném uschnutí povrch lehce přebrousíme brusným papírem (400 – 600) pod vodou. Relativně křehký potahový papír můžeme v současnosti s úspěchem nahradit netkaným polyesterem (obchodní název Vlies). Tento materiál lze výhodně použít především při potahování konstrukcí tvořených žebry (přepážkami) a nosníky .

Vlies je pružný a houževnatý, vypíná se teplem (jako fólie), nebo napínacím lakem. Nevýhodou je relativní nepoddajnost na hranách a problematické broušení málo prolakovaného potahu. Velice rád žmolkovatí, jako každá umělina.

Při rekonstrukci potahu na mém akrobatu jsem Vlies použil k potažení směrového kormidla a klapek. Současně jsem několika fotografiemi zdokumentoval některé technologické zvláštnosti při potahování tímto materiálem.

Potahový pás, rozměrově větší než potahovaný díl, přilepím acetonem na důkladně vylakovanou kostru směrového kormidla (obr. 3). Vlákna potahového materiálu jsou orientována s delší stranou dílce. Přesahující Vlies přehnu, přilepím k náběžné a odtokové hraně a oříznu (obr. 4). Následně tyto hrany natřu Balsalockem a cca 15 až 30 minut nechám zavadnout.     

Druhou stranu dílu potáhnu stejným postupem a Balsalockem natřené hrany nažehlím. Takový postup mi usnadňuje „přemlouvání“ Vliesu aby zůstal přilepený na čerstvě potažené (suché, nenalakované  ) hraně a současně je vyřešeno bezproblémové sejmutí potahu v případě opravy. Hotový potah následně vypnu žehličkou nastavenou na 120 – 150 °C (obr. 5). Pozn.: Pozor na přílišné přehřátí potahu. Může dojít k  nevratnému povolení potahu nebo se enormně zvětší jeho pórovitost.Teprve až po důkladném vypnutí přilepím potah k žebrům a mohu začít s lakováním. 

Dále uvedu několik drobných triků, které mi usnadnily potažení vztlakových klapek

 Krátké ( příčné)  konce klapek jsem  nejdříve potáhl tenkým papírem, který jsem pak z horní strany natřel Balsalockem.  Tím jsem obešel složité tvarování nepoddajného Vliesu na ostrých i zaoblených hranách.Napnutý potahový pás jsem upevnil pružnou lepicí páskou na pracovní prkno a pod něj  podstrčil vztlakovou klapku (obr. 6). Konce pásu jsem přižehlil (obr. 7) a obvod přilepil acetonem (obr. 8).Na náběžné hraně jsem v potahu vytvořil technologické zářezy kolem původních pantů a potah přilepil acetonem (obr. 9).

Obdobným postupem jsem potáhl i druhou stranu klapky a potah oříznul s přesahem cca o 1 až 2 mm menším, než je tloušťka klapky (obr. 10 a 11). Konce klapek potažené papírem jsem ořízl bez přesahu. Styčná plocha na hranách 10 mm tlusté klapky je již dostatečně velká, aby zabránila nechtěnému zvedání lakem napuštěného Vliesu od hrany (obr. 12). Schnutí laku urychlí protažení a uhlazení  lepené hrany zbytkem Vliesu nebo tužšího papírového ubrousku  (obr. 13). Vypnutím potahu teplem a přilepením k žebrům proces potahování končí. 

Všechny potažené díly jsem před provedením barevné povrchové úpravy několikrát nalakoval zaponovým lakem a vybrousil brusným papírem (400 – 600) pod vodou.

Lakování papírem potažených celobalzových povrchů nečiní žádné potíže. Pro nanášení laku na větší plochy používám velurové válečky o délce vlasu 4 mm, dlouhé 50 nebo 100 mm. Po použití je skladuji v uzavřené láhvi naplněné acetonem, čímž je  udržuji ve stále pohotovosti. Pozn.: Molitanové nebo  moltoprenové válečky  mají pro daný účel velice malou životnost. 

Na menší plochy používám štětce nebo kousky molitanu, upnuté v jednoduchém držáku (seříznutý dřevěný kolíček na prádlo, přilepený ke kousku smrkové lišty). Po použití je zahodím. Štětce nevymývám, skladuji je také v uzavřených láhvích s acetonem (ušetřím tak celkem dost drahého ředidla). Pozn.: Pokud chci použitý štětec uskladnit na delší dobu, s vizí, že ho ještě někdy použiji, vypláchnu ho  v ředidle, vyperu v mýdlové vodě, vysuším důkladným vytřením o bavlněný hadr a uložím  na suchém místě. 

Prolakování porézního Vliesu na „žbrdlinkové“ konstrukci může být, na rozdíl od papíru, na balzovém celopotahu celkem problematické.

Abych zabránil nadměrnému  prosakování laku pod potah a vytváření nevzhledných kapek pod povrchem, musel bych minimálně dvě vrstvy lakovat hodně suchým štětcem a hustým lakem, což je celkem zdlouhavá práce. Tento problém obcházím jednoduše tím, že napínací lak (C 1106) nanáším na technologický praporek (obr. 14) zhotovený z kousku lišty a zbytku potahového materiálu.

 Postupným nanášením laku přes „dvojitý potah“ a plynulým taháním praporku po lakovaném dílu, zatáhnu na první pokus všechny mikropóry v potahu (obr. 15). Po uschnutí takto nanesené první vrstvy laku, můžu nanášet další vrstvy libovolným způsobem (štětec, váleček, pistole…).

 Ing. Peter Kapuscinský ,VEKAmodel